Můj druhý půlmaraton
Přihlásila jsem se na něj už v listopadu. Trénink nic moc, rozhodně ve srovnání s předchozím rokem to bylo méně km. Měsíc před závodem nástup do nové práce, nebyl čas a energie na pořádné běhání.
Prostě zlepšování rychlosti se nekonalo. Všechny mé běhy byly v podobném tempu kolem 6:30 a v tomto duchu jsem plánovala běžet. Bylo mi jasné, že budu ráda, když to uběhnu.
Těsně před závodem jsem to říkala bráchovi a ten mi poradil, abych střídala běžecké přestávky.
A tuto radu jsem se rozhodla praktivovat. Připravila jsem si datle, hroznový cukr a sluchátka s hudbou. Cíl byl jasný, uběhnout to do 2:30 hod. a prokládat to pravidelnýma minutovýma chodeckýma přestávkama na každé občerstvovačce.
Už start dm běhu mě nabudil tou úžasnou závodní energií a atmosférou, kterou runczech prostě umí. Na startu tisíce běžců, známé tváře, prostě to se musí zažít. Ale už v koridoru jsem věděla, že to dám a že si chci závod užít. Vybíhala jsem s úsměvem a v dálce viděla vodiče na 2:10. Tentokrát jsem začátek nehrotila a vlastně jsem odběhla celý závod ve stabilním tempu, s úsměvem. Díky minutové chůzi jsem se vždy brzo rozběhla a měla sílu běžet až do cíle. Ještě na koberci jsem dva závodníky předběhla. Nebýt bolesti v lýtkách od 11 km, bylo by to špica. Čas jsem měla jen o dvě minuty horší než minulý rok. Trošku mě mrzelo, že jsem se nehecla a mohla mít osobák. Ale popravdě jsem se na hodinky moc nedívala. Až ke konci a to mi bylo jasné, že rekord nestihnu.
V cíli po zastavení křeč v lýtkách, že jsem si chtěla sednout na dlažbu. Dobelhala jsem se na první lavičku a tam mi po chvilce nabídla jedna slečna magnézko. Takovou bolest lýtek jsem ještě nezažila. Snažila jsem se to rozchodit, ale chvíli jsem sedět musela.
Ale mám ji, krásnou druhou půlmaratonskou medaili. Zaslouženě.
Tak příští rok třeba natrénuju na lepší čas. Uvidíme :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za milý komentář.